Vlasta Vostřebalová se narodila 22. února 1898 v Boskovicích rodičům Marii a Karlu Vostřebalovým. Vlastina matka pocházela z Prahy, kde její rodina vlastnila lékárnu. Také Vlastin otec byl v Boskovicích váženým magistrem farmacie. V prvních letech dvacátého
století se rodina přestěhovala do Prahy, kde Karel Vostřebal převzal po svém tchánovi zavedený lékárenský podnik a vybudoval z něj
úspěšnou továrnu na léčiva. Mladá Vlasta, stejně tak jako její o dva roky starší sestra Věra, v Praze studovala nejdříve Městskou vyšší
dívčí školu. Brzy však, již kolem roku 1915-16, navštěvovala soukromou malířskou školu Jana Rašky v Mánesově ulici v Praze a
následujícího akademického roku přešla do Klárova soukromého malířského ateliéru ve Spálené ulici, a to zřejmě bez vědomí či přímo
proti vůli svých rodičů.
Zde dokončila svou přípravu na vstup na Uměleckoprůmyslovou školu do ateliéru profesora Arnošta Hofbauera. Na této škole začala
studovat v roce 1918. Ateliér figurálního kreslení a malby Arnošta Hofbauera však navštěvovala pouze do roku 1919, poté školu
opustila z důvodů svého naprosto odlišného výtvarného pojetí kresby, se kterým se u svého pedagoga neshledala s pochopením.
Vostřebalová se tehdy ve svém mladickém věku odvážila označit výuku profesora Hofbauera za přímo zpátečnickou.
Vlasta Vostřebalová byla v této době také horlivou přívrženkyní myšlenek komunismu, pročež byla profesorem Hofbauerem z tohoto
důvodu doporučena k vyloučení ze školy. K tomu sice vlivem zásahu rodičů nedošlo, ale jakmile se v roce 1918 otevřela Akademie
výtvarných umění i pro ženy, Vlasta Vostřebalová se na tuto školu okamžitě přihlásila. Jejímu uměleckému založení však rodina,
zejména otec, nepřála, a tak se na Akademii musela přihlásit tajně. Tento postoj nebyl v této době ničím ojedinělým, poněvadž
studium na vysoké umělecké škole bylo v Čechách až do roku 1918 otevřeno pouze pro muže a ženám tento typ studia byl do té doby
zapovězen a neměl tudíž ve společnosti žádnou tradici. Ostatně podobně na tom byla i spolužačka Vostřebalové z
Uměleckoprůmyslové školy malířka Milada Marešová, která se rovněž kvůli svému studiu malířství s rodinou rozešla. Vztahy v rodině
Vostřebalových též narušilo Vlastino vystoupení z římskokatolické církve roku 1919 a její pozdější vstup do Komunistické strany
Československa již v roce jejího založení 1921.
Na Akademii začala Vlasta Vostřebalová studovat v roce 1919. Zprvu navštěvovala ateliér malíře Vojtěcha Hynaise, který jej vedl už
od roku 1893. V této době už mu bylo k sedmdesáti letům, a tak se jeho koncepce studia příliš neshodovala s názory jeho mladých
studentů a docházelo k různým rozporům. Profesor Hynais dal Vlastu Vostřebalovou dokonce vyloučit kvůli její malbě „Helča,“ kterou
vystavila v roce 1922 v rámci školních prací a ve které její pedagog Hynais zcela odmítl její abstrahující styl. Vlasty Vostřebalové se
však ujal profesor Jan Štursa, který její malířské i kresebné dílo dokázal ocenit, a přijal ji do svého ateliéru, ve kterém nakonec
Vostřebalová studium v roce 1923 absolvovala .
Během svého studia se Vlasta Vostřebalová hojně zabývala i literaturou a divadlem. Ve svém vnímání literatury byla velmi ovlivněna
Františkem Xaverem Šaldou a také proletářským pojetím děl Jiřího Wolkera a Stanislava Kostky Neumanna, ve kterém spatřovala to
pravé nové revoluční umění, které bojuje za lepší budoucnost. Její umělecké názory, ale i osobní život, významně ovlivnil také literát
Otokar Fischer. Seznámili se již na počátku dvacátých let, když se Vlasta Vostřebalová stala posluchačkou jeho přednášek německé
literatury na Filozofické fakultě v Praze. Fischer byl téměř o dvacet let starší, v této době ještě ženatý. Tento vztah se jevil poněkud
nevyváženým, na jedné straně vážený a uznávaný univerzitní profesor s četnými literárními a kulturními zahraničními styky a na straně
druhé revoltující mladá dívka nesmiřitelných názorů, pro které se rozešla i se svou vlastní rodinou. Nicméně doba absolutoria
Akademie v roce 1923 a následná její studijní cesta do Paříže zastihla Vostřebalovou již v očekávání jejich společného potomka a
ačkoliv se po svém návratu do vlasti manželství bránila, jejich vztah byl na Fischerovo naléhání oficiálně uzavřen. Stalo se tak ovšem
až po narození jejich syna Jana Otokara Fischera v listopadu 1923, a to v prosinci téhož roku v Českých Budějovicích.
Manželství nemělo dlouhého trvání a již roku 1925 byl tento svazek úředně rozveden a Vlasta Vostřebalová-Fischerová se rozhodla žít,
tvořit a starat se o syna samostatně. Až do poloviny třicátých let ovšem zdlouhavě pokračovalo řízení v otázkách péče a vyživovací
povinnosti k synovi. V době, kdy byla malířka nucena účastnit se těchto vleklých soudních jednání, vzniklo překvapivě nejvíce jejích
kresebných prací, což bylo naprosto v kontrastu s tehdejším vnímáním postavení žen ve společnosti, které, měly-li nějakou svoji
profesi, věnovaly se jí pouze do doby, než založily rodinu. Naopak Vlasta Vostřebalová-Fischerová, ve své společenské bojovnosti
proti zažitým konvencím, ukončení svého manželství vnímala jako dobrý důvod k tomu zbavit se tak vžitého statutu „manželky
univerzitního profesora.“ Ostatně sama se nikdy nevzdala svého rodného příjmení, a to i v době, kdy bylo naprostou samozřejmostí
přijmout bez výhrad po sňatku příjmení manželovo. Taktéž její zpočátku svobodné mateřství bylo tehdejší společností i její rodinou
vnímáno velice problematicky.
Ve druhé polovině dvacátých let se Vlasta Vostřebalová-Fischerová věnovala taktéž architektuře, a sice projekci svého vlastního
domu v Praze Motole. Jako studentka pravděpodobně docházela na Akademii výtvarných umění na přednášky do Školy architektury,
o níž byla Akademie v roce 1910 rozšířena pod vedením Jana Kotěry. Realizaci svého domu dokončila počátkem třicátých let a dle
své architektonické koncepce celý půdorys pojala jako otevřený vzdušný prostor.
Výtvarná tvorba Vlasty Vostřebalové-Fischerové je ohraničena obdobím začínajícím dobou univerzitních studií od roku 1919 a
končícím nástupem okupace v roce 1939, kdy Vostřebalová-Fischerová dobrovolně svoji tvůrčí činnost uzavřela. V tomto poměrně
krátkém časovém období se jí podařilo vytvořit více než stovku kreseb a téměř padesát olejomaleb. Již od studijních let se těžištěm její
práce staly kresby na papíře, dochované tužkou a uhlem, avšak většinou nedatované ani nijak blíže nepopsané. Olejomalbou na
plátně se umělkyně zabývala zpočátku své umělecké tvorby, kdy během univerzitních studií využila malbu k vymezení svého výtvarného
stylu. Později kolem roku 1925 i kolem roku 1935 vznikaly malby tématicky i vizuálně odlišné, spíše jakési jednotlivá ztvárnění představ
(Melancholie - před 1925, Dětský svět - 1925) nebo realizace původních kreseb (Ženy v lázních, před 1925, Utopená I - počátek 30.
let). Ojedinělé dílo vytvořila autorka formálně snad nepůsobivějším, již zmiňovaným obrazem Dětský svět, kde se spíše než psychologii
chlapcovi tváře věnovala jejímu odrazu v prostředí, v němž se postava nachází.
První dochované malby byly tvořeny v duchu ryze realistických tendencí, kdy malířka pomocí barvy zdokonalovala svou kompozici a
celkové barevné vyznění (např. Autoportrét - 1919-20). V důsledku autorčina zájmu o život dělníků, chudých, obyčejných a prostých lidí
v jejich kresbách i následných olejomalbách vznikly četné portréty starých žen (Stařena v šátku), ve kterých kladla důraz na detail, u
stařen například v podobě vrásek nebo stařecky upracovaných rukou, a obrysovou linku. Zároveň je zde patrný autorčin zájem o
zachycení nitra portrétovaných osob, který se projevil zejména v jejích cyklech Typy z naší vesnice nebo Studie dětí z okolí Prahy, na
které pracovala koncem dvacátých let v letním bytě v Senohrabech u Prahy. Tato lokalita byla oblíbeným místem mnoha pražských
umělců a mezi sousedy Vostřebalových zde patřili například profesor Akademie Vojtěch Hynais, který se s rodiči Vlasty velmi úzce
přátelil, nebo profesor dějin uměníAntonín Matějček.
V kresbách Děvčátko v kostele, Portrétu z kubisujícího období nebo v Muži z profilu ztvárnila Vlasta Vostřebalová-Fischerová své
postavy skrze kubisticky lomené plochy s téměř charakteristickým sochařským přístupem, kterým jsou tvary obličeje jednotlivých
postav nebo figur do obrazu téměř vytesány. Smysl pro sochařské ztvárnění figur si Vlasta Vostřebalová-Fischerová osvojila v ateliéru
Jana Štursy, který citlivě podchytil malířčino nadání pro tento druh tvorby.
Krajinnému námětu se malířka věnovala již ve dvacátých letech ve svých obrazech Studie k Motivu z Jetětic a Motiv z Jetětic, ve
kterých se netajila ovlivněním krajinami Jana Zrzavého. Části krajinného prostoru zachytila ve velmi jemné vrstvě, ostatně v mnoha
jejích olejomalbách je patrná i struktura plátna. Výsledný efekt, někdy až magický, též podporuje absence detailů.
Ještě v době studií na Akademii podnikla Vlasta Vostřebalová v roce 1922 stipendijní cestu do Německa a seznámila se zde s
umělci a jejich díly z okruhu tzv. Nové věcnosti (Neue Sachlichkeit). Jimi inspirována vytvořila později například své obrazy Stařec a
děvče nebo velmi působivý olej Stařec a dítě (1925), ve kterých je opět patrné precizní ztvárnění postav. Posledně jmenovaný vznikl
pravděpodobně jako umělecká reakce autorky na právě probíhající rozvodové řízení a další soudní řízení týkající se svěření syna do
péče, o které taktéž požádal i Otokar Fischer. Bývalý manžel partnerku dokonce v rámci vleklých soudních jednání zcela neoprávněn
nařkl z duševní choroby, a tak se se vztahem k němu malířka na svých obrazech snažila alespoň vnitřně vypořádat.
V rámci své činnosti v Komunistické straně Československa, spolu se svou přítelkyní malířkou Miladou Marešovou, získávala Vlasta
Vostřebalová-Fischerová své kolegy pro práci v časopise pro proletářské děti Kohoutek a zajišťovala předávání ilustrací odpovědným
redaktorům. Svoji vlastní tvorbu však v časopise nikdy nepublikovala. Za to aktivně kreslila letáky pro časopis jednotné fronty
pracujícího lidu Rudá pomoc, vydávaný ve třicátých letech Rudým právem. Její práce v této oblasti byla více než politickým agitováním
uvědoměním si nutné pomoci sociálně slabým rodinám a dětem, například v rámci sbírek pro chudé děti. V této oblasti úzce
spolupracovala se svojí sestrou Věrou, která jako sociální pracovnice s těmito dětmi pracovala. Při pozdějším hodnocení malířčiny
tvorby, zejména v období tzv. normalizace, hovořilo-li se vůbec o díle Vlasty Vostřebalové-Fischerové, kladl se především důraz právě
na její členství v komunistické straně a její dílo bylo dáváno do souvislostí s kritikou kapitalismu. K tomuto výkladu však celková tvorba
autorky nikdy nesměřovala a její obrazy a kresby dětí, žen a starých lidí ze sociálně slabých a vyloučených oblastí vždy odkazovaly
především k rovině citlivě lidské.
Vlasta Vostřebalová-Fischerová vystupovala vždy samostatně, nestala se členkou ani soudobého spolku Devětsil, ani sdružení svých
spolužáků z Akademie s názvem „Ho-Ho-Ko-Ko“ (1924-1927) Karla Holana, Miloslava Holého, Pravoslava Kotíka a Karla Kotrby. V
roce 1928 se sice pokusila ucházet o členství ve Spolku výtvarných umělců Mánes, byla ovšem odmítnuta. O důvodech její žádosti i
následovného odmítnutí lze jen spekulovat. Spíše než nepřijetí z uměleckých důvodů jí uškodilo členství v komunistické straně a
absence výstavní činnosti, neboť bylo běžnou praxí, že umělci nejdříve hostitelsky po několik let vystavovali na souborných výstavách
Spolku a až posléze byli teprve oficiálně přijati. Za popud k žádosti o vstup je možné považovat reakci malířky na velmi pozitivní
odezvu její první spolu-autorské výstavy s Miladou Marešovou z roku 1925 v pražském Topičově salonu. Snad se domnívala, že
členstvím v Mánesu by jí byla její vystavovatelská činnost usnadněna. Nicméně Vostřebalová-Fischerová se již potom o členství v
žádném z uměleckých sdružení nikdy neucházela, což bylo jednou z příčin, že po jejím tvůrčím odmlčení byla její tvorba téměř
zapomenuta.
Ve třicátých letech dominuje v kresbách a malbách Vlasty Vostřebalové-Fischerové ženský motiv. Od počátku dvacátých let se však
žena v jejím pojetí proměnila. Tehdy to byly především portréty starých žen, nacházejících se v určitém klidném duševním rozpoložení a
smíření se se životem. Ve třicátých letech začíná malířka kreslit a malovat ženy mladší, nikoli však veselejší. Její obrazy se zaplnily
jakýmsi smutkem, vyzařovala z nich samota, nelehký osud a osobní příběh zobrazovaných postav: skelný pohled ženy v obrazu Ve
výčepu, pokřivený postoj snad prostitutky v Žena pod lucernou, nebo jinak nahá Sedící žena v sukni.
Klíčovým tématem v souvislosti s kresbami a malbou žen Vostřebalové-Fischerové byl ve třicátých letech námět Utopené. V
malířském provedení se dochovaly dvě malby, a to Utopená I ze soukromé sbírky a Utopená II z karlovarské Galerie umění. Ve všech
kresbách k tomuto cyklu se Vlasta Vostřebalová-Fischerová soustřeďovala výrazově především na ztvárnění hlavy žen. Zaznamenání
této lidské tragédie opět svědčilo o autorčině soucítění s neštěstím jednotlivce v sociálně okrajovém prostředí.
Dalším souborem kreslených portrétů žen z třicátých let, jsou ženy zobrazené v jejich profesích, obrazy Číšnice, Posluhovačka,
Trhovkyně Kuchařka aj. Vlasta Vostřebalová-Fischerová zobrazila tuto rozsáhlou skupinu žen s pečlivým, opět až sochařským pojetím
tváře jednotlivých postav. Rovněž zajímavým detailem kresebných portrétů jsou samotné vlasy žen, které zaujmou diváky na první
pohled (Portrét ženy s vlnitými vlasy).
Vlasta Vostřebalová-Fischerová ve své tvorbě nezanevřela ani na mužské protagonisty, opět však s důrazem na sociální podtext, jak
o tom svědčí Vašek Zikánů (1921-22) nebo Piják (1922-23). Dále se věnovala i autobiografickým motivům a ohlasům své vlastní
fantazie a imaginace, jejichž zástupci jsou instalovány zejména ve stálé expozici Sbírky moderního a současného umění v Národní
galerii v Praze (Kateřinky, zlý sen (1926) Letná (1922)) aj. Do počátků třicátých let spadají i některé její krajinomalby, např. Z Alp
(1923-24), Třešňovka nad Zoo v Tróji a další.
Během svého života měla Vlasta Vostřebalová-Fischerová jen tři autorské výstavy, a to v roce 1925 v Topičově salonu a dvakrát v
roce 1934 v Městské knihovně, na Mariánském náměstí v Praze. Její meziválečné malířské dílo se uzavřelo v roce 1935, kdy
dobrovolně přestala se svojí tvorbou. Nakreslila sice ještě přípravné studie k rozměrnému plátnu Ženy posedlé, to však zůstalo pouze
fragmentem.
Zcela posledním dílem je pak její Vlastní podobizna, nakreslená týden před okupací v roce 1939. Malířka tehdy dobrovolně ukončila
svou tvůrčí dráhu, a to zřejmě v reakci na začátek druhé světové války a taktéž v obavách o svého syna, který byl po otci částečně
židovského původu, na sebe nechtěla upozorňovat.
Poválečné možnosti oficiálního znovuobnovení umělecké dráhy, kdy bylo zejména v padesátých letech pro tvůrčí umělce nepsaně
povinné členství ve Svazu výtvarných umělců, byly pro umělkyni, zvyklou na samostatný přístup ke své tvorbě, nepříznivé a na svoji
uměleckou dráhu již nenavázala. Vnitřně uvažovala sice o znovunavázání svých sociálních portrétů z dvacátých let, ovšem poměry v
oficiálním umění propagujícím socialistický realismus ji odradily. Vlasta Vostřebalová-Fischerová se tedy rozhodla žít pouze svým
občanským povoláním gymnaziální profesorky kreslení a výtvarné výchovy, kterému se věnovala až do padesátých let 20. století.
Zemřela v Praze ve věku 65 let dne 5. prosince 1963 a její tvorba byla téměř zapomenuta.
Prvním, kdo v odborných kruzích poukázal na to, že dílo umělkyně Vlasty Vostřebalové-Fischerové bylo při výkladu českého výtvarného
umění neprávem opomíjeno, byl PhDr. Jan Baleka v sedmdesátých letech. Jeho zasvěcená monografie však nebyla z důvodu jeho
emigrace v letech osmdesátých vydána. Díky obětavé a zejména systematické činnosti syna Vlasty Vostřebalové-Fischerové, taktéž
univerzitního vědce Jana Otokara Fischera, se po malířčině smrti uskutečnila v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století řada
jejích monografických výstav, a to jak v Čechách (v Galerii umění v Karlových Varech 1979, v Galerii výtvarného umění v Chebu 1980,
Východočeské galerii v Pardubicích 1983, Alšově jihočeské galerii 1986 nebo v bývalé Galerii Sdruženého klubu pracujících v
malířčině rodných Boskovicích 1988), tak i v zahraničí: v roce 1968 v Club der Kulturschaffenden Johannes R. Becher v Berlíně nebo
později v letech 1979 a 1980 v rámci týdne československé kultury ve Francii. V období let 1940-68 a 1986-2004 se ovšem o tvorbě
této malířky u nás téměř nehovořilo. Z posledních výstav lze označit za nejsouhrnnější instalaci děl Vlasty Vostřebalové-Fischerové
výstavu v Moravské galerii v Brně z roku 2013-14 s názvem „Mezi sociálním uměním a magickým realismem.“
