Česko-francouzský malíř, básník a spisovatel, matematik a biolog, milovník hor a horolezec Jaroslav Serpan, vlastním jménem Jaroslav Sossountzov, se narodil 4. června 1922 v Karlštejně u Prahy v rodině ruských emigrantů. Své rané dětství strávil pobytem v západoafrické francouzské kolonii Dahomé, nyní Benin, posléze se v roce 1926 rodina přemístila do Francie, kde se usadila poblíž Versailles. Po absolvování prestižní Lycée Hoche (1929-1939) se věnoval studiím zaměřeným na biologii a matematiku na pařížské Sorbonně. V roce 1953 zde obhájil dizertační práci v oblasti biologických výpočtů a statistiky a následně se věnoval pedagogické činnosti. Jaroslav Serpan neomezoval své nadání na jeden konkrétní obor lidského vědění. Nebyl příznivcem přílišné specializace v rámci jednoho oboru a po celý svůj život se záměrně zabýval vědou i uměním souběžně. Serpán byl člověkem obdařeným nezdolnou energií, jeho náročné studium ani pozdější profese učitele a doktora přírodních věd mu nezabránila, aby se začal už v roce 1940 věnovat literatuře a malování. Malířství se věnoval vášnivě a jako samouk v tomto oboru prošel řadou malířských technik. Jeho malba se vyvíjela od surrealismu od roku 1945, přes narativní obraznost, neformální umění a lyrickou abstrakci až po poslední koláže, sochařská díla a keramické obklady ze sedmdesátých let dvacátého století. Vždy akcentoval současný moderní život, celkové obrazové pojetí vycházelo i přes střídaní malířských technik po celou dobu jeho tvorby v jednotném pojetí, a to zejména díky opakujícím se dynamickým motivům a množinovým strukturováním malby, s využitím jasně koncipované pastózní techniky na strukturovaném, obvykle monochromním pozadí. Jaroslav Serpan jako spisovatel publikoval řadu básnických textů, kritik a estetických textů o malířství. Na sklonku druhé světové války založil s Claudem Tarnaudem a s básníkem a esejistou Yvesem Bonnefoyem, se kterým jej pojila záliba v matematice a schopnost přesné formulace textu, časopis „La Révolution la nuit.“ V letech 1946-48 byl Serpan členem surrealistické skupiny a aktivně se podílel na velké mezinárodní surrealistické výstavě v roce 1947 v Galerii Maeght v Paříži. Vystavoval zde např. svůj obraz Gynandrologie. V období druhé poloviny čtyřicátých let také kromě básní publikoval i svůj román Les Roses d’Ispahan. V následujícím období Serpánovu malířskou tvorbu charakterizovaly obrazy vytvořené tisíci tahy čínským inkoustem, znázorňujícími výjevy s halucinačníma očima v opakujícím se dynamickém gestu. Vizionářské figurace, inspirované automatickou kresbou André Massona, hemžící se organickými formami, vycházely z vynikající Serpánovy znalosti světa biologie a vědeckého poznání vesmíru mikroorganismů. Počátkem padesátých let Jaroslav Serpan postupně opouštěl zásady surrealistické skupiny Andrého Bretona a ovlivněn francouzským uměleckým kritikem a spisovatelem Michelem Tapié se přiklonil k informelu, který vycházel z dynamiky amerického abstraktního expresionismu a boural tradiční pojetí výtvarného umění a jeho kompozic. Jaroslav Serpan inspirován informelem dospěl v první polovině padesátých let k osobitému obrazovému stylu přiklánějícímu se ke spontánní malbě. Zájem o svobodné tvoření v duchu lyrické abstrakce u Serpána podnítila také tvorba ve Francii žijícího německého malíře a fotografa Alfreda O. W. Schulze, známého v kulturních kruzích pod pseudonymem Wols. Serpánova malířská plátna ovládly až do první poloviny šedesátých let roje černých znaků a prostory množinového charakteru. On sám v jedné ze svých básní charakterizuje toto své malířské období slovy: „Maluji, jako když dýchám: maluji, abych dýchal: maluji, abych maloval, maluji, aby se zabránilo vymazání všeho…“ V roce 1957 se Jaroslav Serpan přestěhoval do obce Le Pecq, 20 km západně od Paříže v departementu Yvelines, a koncem padesátých let hojně vystavoval jak ve Francii, tak i v zahraničí, např. v nově otevřených galeriích Galerie Schmela v Düsseldorfu a Galerii Otto van de Loo v Mnichově, v Galerie Stadler v Paříži, v Palais des Beaux-Arts („Bozar“) v Bruselu, v galerii The Kootz Gallery v New Yorku (vše 1958). V roce 1959 vystavoval společně s ostatními umělci, např. s malířem německého poválečného abstraktního expresionismu Emilem Schumacherem, německým umělcem Hannem Trierem nebo německo-francouzským malířem lyrické abstrakce Hansem Hartungem v Galerii Hella Nebelung v Düsseldorfu. V roce 1963 obdržel Jaroslav Serpan cenu Mezinárodního centra estetického výzkumu v Turíně. Tuto instituci pro umělecké studium, výstavy, propagaci kritických pojednání a teoretických prací založil v roce 1960 Michel Tapié spolu se svým blízkým spolupracovníkem, italským architektem, Luigim Morettim. Nacházelo se v něm také muzeum se stálou sbírkou moderního a současného umění. Nedlouho po Tapiého smrti v roce 1987 však centrum zaniklo. V druhé polovině šedesátých let v Serpanově malířské tvorbě vystřídalo období znaků černé barvy období znaků bílých, tak jako v negativu jsou černé znaky vystřídány znaky bílými. V Serpanově koncepci byly bílé znaky pojednány zejména v kontrastu s červenou barvou. Ve svém vlastním textu výstavního katalogu pro Karl Ernst Osthaus-Museum v německém Hagen v roce 1968 Serpan píše: „Pro dnešek červená, absolutně červená. Červená pro bytí. Červené oči, červeň obzoru, červeň vyprahlosti, červeň přesnosti, červeň (pod)vědomí. Existují i jiné barvy, ale jsou pouze koloniemi červené…“ V roce 1968, po násilném vyklizení studenty obsazené Sorbonny, Jaroslava Serpana osobně zasáhly květnové pařížské studentské nepokoje, které postupně ovlivnily život celé francouzské společnosti a vedly až ke generální stávce. Serpan opustil v tomto období malířskou tvorbu a věnoval se intenzivně pedagogické práci se studenty a výzkumné činnosti na pařížské Sorbonně. Přiklonil se k požadavkům nemajetných studentů na větší rovnoprávnost a podpořil z jejich požadavků pramenící kulturní i politické reformy francouzské společnosti. Serpan byl zároveň hlasitým kritikem konzumní společnosti, zajímal se o sběr odpadových materiálů, které produkovala, a jejich následné využití právě pro výtvarné umění – např. u obalových polystyrenů. Počátkem sedmdesátých let se Jaroslav Serpán vrátil k malířské tvorbě, upustil však od svého doposud rozpoznatelného obrazového stylu, vědom si toho, že může být jeho nový styl odmítnut a neuznán. Zabýval se nefigurativními náměty, na jeho obrazech se objevovaly kruhy, trojúhelníky, šipky a jim podobné tvary hromadící se podobně jako dříve černé nebo bílé znaky. V polovině sedmdesátých let shrnul Jaroslav Serpan své předchozí postupy do obrazových koláží roztříštěných či jinak rozebraných obrazů ženských obličejů, výjevů ze světského konzumního života vzniklých z novin a časopisů a složených do tragických a kritických vizí. Jednou z posledních Serpanových prací byl triptych pocházející z roku 1972 pro kostel bývalého cisterciáckého kláštera v jihozápadní Francii Beaulieu-en-Rouergue, ve kterém sídlí i muzeum současného umění, které hostilo v červnu až září roku 1977 retrospektivní výstavu Serpanových děl. Jaroslav Serpan byl milovníkem velkých prostor – nejen horských masívů, ale také ploch pro umělecké vyjádření. Již od poloviny šedesátých let provedl řadu úprav školních budov nástěnnými keramickými, polyuretanovými či smaltovanými dekoracemi. Mezi Serpánovy významné počiny v této oblasti patří například dekorace o rozloze šedesáti metrů čtverečních v budově státní university v Besançonu ve východní Francii z roku 1965. V roce 1978, dva roky po Serpanově zmizení, zrealizovali jeho přátelé pod vedením malíře Frédérica Benratha podle Serpanova dřívějšího návrhu rozsáhlou nástěnnou polyuretanovou dekoraci ve školní budově v Caussade. Jaroslav Serpan byl prohlášen od 17. května 1976 za pohřešovaného poté, co se nevrátil ze samostatného výstupu v oblasti ariègských Pyrenejí. Jeho tělo bylo nalezeno až o pět let později, v srpnu roku 1981. Dílo Jaroslava Serpana zůstalo nedokončeno, ve svém ateliéru zanechal rozpracované a nekompletní koláže a obrazy. Stejně tak zůstává otevřená a nedokončená i celková výpověď jeho osobitého výtvarného díla.