Radimský Václav

1867–1946
Václav Jan Emanuel Radimský se narodil v Kolíně v zámožné rodině kolínského starosty, poslance, majitele Zálabského mlýna a později také velkostatku a tvrze na Pašince, advokáta a vlastence Václava Radimského. Jeho matka Marie bohužel malému Václavovi zemřela, když mu byly pouhé tři měsíce. Rodina Radimských byla nejen zámožná, ale také kulturně založená, a proto se snažila dát dětem pečlivého vychování a vzdělání. Po maturitě na kolínském reálném gymnáziu v roce 1886 krátce pobýval v Mnichově (Akademie Eduarda Schleicha) a nechal se zapsat na soukromou krajinářskou školu Eduarda von Lichtenfelse ve Vídni. Zdejší studium ho podle všech okolností příliš nebavilo, měl zde jako příslušník české národnosti složité postavení, přesto vytvořil ve stylu této školy během vídeňského pobytu spoustu obrazů. Na jeho studijní cesty mu bylo svěřeno věno po jeho zemřelé matce, veškeré peníze však během jediného roku dokázal ve Vídni utratit a z matčina dědictví mu tak již nic nezůstalo. V jeho výtvarném vývoji nicméně znamenalo studium v Lichtenfelsově ..

Václav Jan Emanuel Radimský se narodil v Kolíně v zámožné rodině kolínského starosty, poslance, majitele Zálabského mlýna a později také velkostatku a tvrze na Pašince, advokáta a vlastence Václava Radimského. Jeho matka Marie bohužel malému Václavovi zemřela, když mu byly pouhé tři měsíce. Rodina Radimských byla nejen zámožná, ale také kulturně založená, a proto se snažila dát dětem pečlivého vychování a vzdělání. Po maturitě na kolínském reálném gymnáziu v roce 1886 krátce pobýval v Mnichově (Akademie Eduarda Schleicha) a nechal se zapsat na soukromou krajinářskou školu Eduarda von Lichtenfelse ve Vídni. Zdejší studium ho podle všech okolností příliš nebavilo, měl zde jako příslušník české národnosti složité postavení, přesto vytvořil ve stylu této školy během vídeňského pobytu spoustu obrazů. Na jeho studijní cesty mu bylo svěřeno věno po jeho zemřelé matce, veškeré peníze však během jediného roku dokázal ve Vídni utratit a z matčina dědictví mu tak již nic nezůstalo. V jeho výtvarném vývoji nicméně znamenalo studium v Lichtenfelsově ateliéru důležitý posun v pojetí malby, a kdyby byl v této poloze ustrnul a jeho talent se dále nevyvíjel směrem jiným, byl by se zde pravděpodobně stal uznávaným reprezentantem rakouské realistické krajinomalby. Roku 1889 odjíždí Radimský do Paříže. Ačkoliv v této době byly studijní pobyty ve Francii poměrně časté i u dalších českých krajinářů, pro dílo Václava Radimského byla tato cesta osudová. Setkává se zde s českou malířkou Zdenkou Braunerovou, významnou mecenáškou umění a podporovatelkou česko-francouzských kulturních vztahů, která v té době studovala v Paříži na soukromé škole. Svého času se Braunerová partnersky stýkala s Antonínem Chittussim, který ji osobně přivedl ke krajinomalbě, a tak snad proto, že některá raná díla Václava Radimského bývají srovnávána právě s Chittussiho tvorbou, uvedla mladého malíře do pařížského uměleckého prostředí. Krajináře Radimského to z pochopitelných důvodů táhlo především ven z města, na venkov. Proto se po pouhém roce stěhuje, opět z podnětu Zdenky Braunerové, tentokrát nedaleko Paříže – do Barbizonu. Sem jezdívala tvořit nejen Braunerová, ale Barbizon byl velmi oblíbeným místem i u ostatních francouzských malířů. Radimský zde měl možnost přímo poznat francouzskou impresionistickou malbu, zejména obrazy Clauda Moneta a Camilla Pissarra, kteří se stali jeho vzorem. Právě barbizonským seznámením se s impresionisty začíná Radimského cesta k malbě v duchu nového směru. Jeho obrazy z tohoto období, jakým je například Etudes de Fougeres z roku 1894, ukazují při srovnání s pozdějšími díly, jak výrazně se později charakter Radimského tvorby ještě změnil. Zmiňovaný obraz (český název Kapradiny) vystavoval spolu s ostatními na pařížských Salonech a získal za něj ocenění jako tehdy vůbec nejmladší malíř. Přesto je pro něj Barbizon pouze další etapou v uměleckém vývoji. Díla z tohoto období jsou, ve srovnání s jeho pozdějšími malbami, akademičtější a mají mnohem tmavší paletu barev. Ani námětově se ještě nejedná o „typické“ Radimského pohledy na krajinu. Tahy štětce jsou ještě umírněné, objevují se i ponuré výjevy (Cesta v lese – 1891). Přesto byl i v tomto období malíř úspěšný. V roce 1895 obdržel zlatou medaili v Rouenu. Nejbližší vztahy navázal Radimský ve Francii s Paulem Cézannem a s Claudem Monetem, přičemž setkání s Monetem je pro Radimského umělecký vývoj do budoucna zásadní. Umělecké propojení Moneta a Radimského bývá uváděno častěji než jeho vztah s Cézannem. A to i přesto, že s Cézannem si byl Radimský pravděpodobně bližší, avšak v tomto případě se jednalo spíše o vztah kolegiální, dokonce již v Paříži společně sdíleli ateliér, zatímco u Moneta šlo o vzor, od něhož se Radimský učil novému způsobu krajinomalby. Monet pomohl Radimskému najít vlastní vnitřní profil, kterému zůstal v podstatě věrný až do své smrti. V této době už slavný Monet žil v Giverny a sdružil kolem sebe početnou kolonii malířů z celého světa. Od roku 1895 k nim přibyl Čech s rakouským pasem, Václav Radimský. Radimský nejprve bydlel v hotelu Baudy, tak jako většina malířů v Giverny, později si tam pronajal dům. Obrazy z tohoto období (např. Krajina z Giverny 1898 nebo Jitro v lese, kol 1900) již plně ukazují Radimského zaujetí pro světlo a jeho působení na krajinu, která působením světla mění svou barevnost. Výjevy vytvořené širšími a rychlými tahy štětce čistých barev s převládajícími žlutými a jasnými tóny, kterými za slunného dne prostupuje světlo mezi stromy s odrazem ve vodní hladině, jsou díly zcela vytvořenými v duchu impresionismu. Jako potomka starého mlynářského rodu, který své kolínské dětství strávil v těsné blízkosti Labe, to Václava Radimského táhlo vždy, nejen fyzicky ale také ve výtvarném zpracování, k vodě. A tak se nakonec na několik let usadil o něco níže po proudu řeky Seiny v Le Goulet u města Vernon, kde zakoupil starý nepoužívaný mlýn La Bergamotte. Zřídil si zde svůj ateliér, na Seině pak měl zakotvenou loďku, ze které přímo v plenéru maloval. Tehdy vznikl celý soubor Radimského záběrů na řeku Seinu v různých ročních obdobích. Je velmi pravděpodobné, že právě tyto obrazy byly spolu s ostatními, v celkovém úctyhodném počtu 88 děl, představeny na výstavě Václava Radimského v Topičově salónu v roce 1899, která se stala pro naši kulturní veřejnost mimořádnou událostí. Poprvé zde české umělecké prostředí mělo bezprostřední možnost seznámit se s impresionismem ve výtvarné tvorbě, pro domácí prostředí se zcela novým pojetím krajinné malby. Do té doby byla v českém pojetí krajina vnímána především jako odraz nálady prostřednictvím přírodní scenérie. Třicetiletý umělec tehdy dovezl do Čech plátna, na nichž čistými barvami zachycoval sluneční svit tak jako žádný český malíř před ním. Radimský byl tehdy na svém uměleckém vrcholu. Václav Radimský přitom nebyl v Čechách před výstavou v Topičově salónu úplně neznámý. S českou společností udržoval pravidelné spojení, obesílal různé výstavy. V roce 1894 vystavoval například s dalšími umělci na výroční výstavě Krasoumné Jednoty. Tehdy je v dobovém tisku však zmiňován spíše ve stínu spoluvystavující Zdenky Braunerové jako zástupce moderních tendencí ve francouzské malbě. Jeho následovný umělecký vývoj českou společnost překvapil. Radimského čeští současníci se podivovali nad tím, jak obrovskou proměnu s ním udělal pobyt přímo u zakladatelů impresionismu – v prostředí, které se tolik, jak barevností tak světlem, lišilo od toho českého. Ohlasy na jediného českého impresionistu, který studoval tento směr přímo ve Franci, byly více než pozitivní. V tehdejším dobovém tisku se objevovaly nadšené recenze. Časopisy Zlatá Praha, Světozor nebo Volné směry otiskovaly (černobílé) reprodukce jeho obrazů. O rok později, v roce 1900, se Radimský dočkal také mezinárodního ocenění na Světové výstavě v Paříži. Dílo Václava Radimského je poměrně hojné. Tvořil pilně, často vystavoval na komerčních výstavách, proto je dodnes převaha jeho obrazů v soukromém majetku. Často však svá plátna nechával bez datace. Možným důvodem bylo, že díla byla určena k přímému prodeji a nebylo tedy nezbytně nutné je datovat, neboť šla na trh téměř okamžitě. Z tohoto důvodu ovšem vzniká problém s datací jeho děl a v mnoha případech tak jsou nedatovaná díla přibližně přiřazována danému období umělcovy tvorby. Komplikace často přináší i název. V dobových katalozích jsou díla uváděna pod specifickým jménem. Dnes je u mnoha obrazů tento původní název zapomenut a díla jsou pak označována nějakým obecnějším popiskem charakterizujícím námět. Když byl malíř Václav Radimský na vrcholu slávy, o jeho výstavě v prestižní pařížské galerii Bernheim v roce 1906 psaly téměř všechny francouzské a britské deníky. Jeho plátna zakoupil prezident Raymond Poincaré, výstavy v dalších evropských metropolích se těšily velké pozornosti. O rok později poznal svoji budoucí manželku Louisu Fromontovou, pocházející z vážené vernonské rodiny vlastnící autoservis a benzínovou čerpací stanici. V roce 1909 se jim narodilo jediné dítě – dcerka, která však ve věku necelých šesti měsíců zemřela na spálovou infekci. Začátkem druhé dekády dvacátého století uspořádal tehdy mezinárodně uznávaný umělec výstavy v Hamburku, Kielu, Lipsku a také soubornou výstavu v pražském Rudolfinu. Život malíře Radimského je osudem nejen velmi činorodého a tvůrčího umělce, ale také zdatného obchodníka. Společně s bratrem provozoval podnik na výrobu šunky, paštik, zaječích ragú a husích jater, a to vše v konzervách vozil do Francie, kde svoji obchodní značku „Bohemia„ také zaregistroval. Do Čech naopak dodával z Francie víno a šampaňské. Kvůli obchodu cestoval Radimský i jinam, třeba do Londýna, a vždy tu také maloval a vystavoval. Do jeho uměleckých i obchodních úspěchů však neblaze zasáhl konflikt první světové války. Radimský byl rakouským poručíkem dragounského pluku v Pardubicích v záloze a aktivně se účastnil všech vojenských cvičení v Čechách na přelomu století. Z tohoto důvodu byl počátkem válečného konfliktu francouzskou policií jako nepřítel státu zatčen a jeho majetek, včetně obrazů, mu byl zabaven. Malíř byl neúprosně uvězněn v Rouenu a z vězení se dostal až na přímý zásah francouzského ministerského předsedy Georgese Clemenceaua, který poznal Radimského u Moneta a zakoupil si i jeho obraz. Nepříjemnosti tím však nekončily. Českého malíře čekala internace vGouletu, kde bydlel. Tehdy vytvořil i obraz Krista trpícího na kříži, jednu z mála svých figurálních maleb. Francie Radimského nesmírně zklamala a po celý život si těžce nesl vzpomínku na uvěznění i nucený pobyt. Teprve v roce 1917 uzavřel Radimský svůj svazek s Louisu Fromontovou faktickým manželstvím, společně se rozhodli prodat svůj dům La Bergamotte v Gouletu a zklamáni francouzským postojem k Radimského osobě v době první světové války se vrátili po jejím skončení do Čech. Po návratu domů Václav Radimský domácí veřejnost však spíše provokoval: svým odlišným životním postojem, panským chováním – měl rád honitbu a rybolov, pohlednou mladou francouzskou manželkou, jako jeden z prvních českých umělců si pořídil vlastní automobil (francouzský Renault) a svými nemalými úsporami na účtech. Nakonec byla jeho současníkům trnem v očích i jeho dokonalá malířská technika. České malířství, včetně jeho vrstevníků, už směřovalo v jeho vlasti k jinému výrazu. Radimský zůstal v prodlužování tradice impresionismu osamocen a jeho malba začala sklízet spíše kritiku. Pouhých několik let od jeho slavné výstavy v Topičově salónu stačilo k tomu, aby byl nyní doma označován za pouhého bezduchého plagiátora impresionismu, ve kterém už není žádného pokroku. Toto prokletí jeho tvorby trvalo následně více než půl století. Otevřeně o něm pochybovali i Karel Čapek nebo kritik Vincenc Beneš. Čapek krátce po první světové válce sice oceňoval lehkost a jiskrnost Radimského světla a skvělé ztvárnění vodní hladiny, avšak při srovnání s Antonínem Slavíčkem trefně postřehl, že Radimského tvorba „neprošla zemitým zakalením palety.“ Nikdy ale není hodnocení natolik negativní, aby odsoudilo Radimského tvorbu komplexně, bez přiznání nějakých kladů, byť předvedených v dřívější tvorbě. Obrazy jsou stále precizní, stejné technikou i krajinným námětem. Česká společnost v nich však nebyla schopna v době nastupující nové generace, zaměřující se především na člověka, najít nové podněty. Radimský se spolu s manželkou usadili v Čechách na rodném statku v Pašince u Kolína, který tehdy patřil jeho nevlastním bratrům. I zde hledal svoji Francii. Řeku Seinu mu nyní nahradilo Labe. Maloval znovu vodní hladinu, ve slunci i za bouřky, v obměnách dne i roku. Důsledně chodil malovat do plenéru. Ve dvacátých letech dvacátého století vznikaly v Polabí desítky pohledů na řeku a její zákoutí se škálou zářivých žlutých, zelených, hnědavých a modrých tónů. Ve vodní hladině zrcadlil okolní přírodu a příznačně vynechával volná místa na kartonu, s využitím jeho podkladu. Tomuto způsobu práce, často používaného v jeho obrazech, se Radimský naučil právě ve Francii. V průběhu následujícího desetiletí žár Radimského pláten postupně vyhasíná, lehce se proměňuje jejich barevnost i rukopis. Poslední výstava, která se konala ještě za jeho života, byla uspořádána v Moravské Ostravě v roce 1940. Václav Radimský zemřel roku 1946 v kolínské nemocnici v sedmdesáti osmi letech na zápal plic, veřejnost se s ním naposledy rozloučila ve strašnickém krematoriu a pohřben je i se svou manželkou Louisou v hrobce rodiny své matky ve Kbelu u Kolína, nedaleko kostela NanebevzetíPanny Marie. Václav Radimský patřil k první generaci českých impresionistů, nebyl však žákem Julia Mařáka jako většina jeho vrstevníků krajinářů, kteří se k impresionismu hlásili. Na jeho tvorbě je až překvapivé, jak v naprosté většině svých děl přesně odpovídá učebnicovým definicím impresionismu. Radimský bezesporu byl jediným českým impresionistou, který jej po řadu let studoval osobně přímo z francouzského prostředí a měl tak možnost představit českému publiku „pravý“ impresionismus. Bohužel byl dlouhou dobu podceňován, historici umění jej spíše přehlíželi v zajetí jedné polohy impresionistů, tzn. žáků Mařákovy školy, která však v krajinářství tíhla spíše směrem k expresionismu. S impresionismem bylo dlouhou dobu spojováno dílo zejména Antonína Slavíčka, který jej však nikdy úplně nepřejal. V současnosti již je český impresionismus chápán ve více rovinách, stal se širším pojmem a výtvarní kritici v něm nalézají dostatek prostoru oba dva jeho hlavní české představitele – Radimského i Slavíčka. Přesto, že se Radimského dílo stalo v určitém období snadným terčem kritiků, v současnosti je jeho tvorba velmi vyhledávána a ceněna. Snad právě pro svoji „čitelnost,“ příklonem k přírodě a pozitivním emočním barevným laděním, které z jeho obrazů přímo vyzařuje, v nich moderní člověk přetechnizovaného nového věku hledá své útočiště. Jeho dílo, obzvláště v devadesátých letech 20. století a na počátku století jednadvacátého, se dočkalo svého znovuobjevení. První rozsáhlá monografie s více než 430 barevnými reprodukcemi byla vydána až k malířově 65. výročí úmrtí v roce 2011. V roce 2012, na který připadlo sto čtyřicáté páté výročí jeho narození, uspořádala Galerie hlavního města Prahy ve výstavních sálech Městské knihovny soubornou autorovu výstavu.

celý text méně textu

Encyklopedie

a b c č d e f g h ch i j k l m n o p r s š t u v w z