Milada Marešová, česká malířka, kreslířka a ilustrátorka, se narodila 16. listopadu 1901 v Praze. Přesto, že se jedná o jednu z našich nejvýznamnějších výtvarnic meziválečného období, její život a dílo byly téměř zapomenuty a trvalo dlouhá léta, než byla "znovuobjevena" a plně doceněna. Ve svém díle se zaměřovala především na zachycení života a osudu žen z různých sociálních vrstev, čímž se výrazně vymykala dobovým konvencím. Začátky Milada Marešová se narodila v roce 1901 v Praze do rodiny profesora Františka Mareše. Už jako malá projevila výtvarný talent a tak nebylo divu, že záhy nastoupila na uměleckoprůmyslovou školu, kde také následujících několik let studovala. Jejím velkým štěstím byly školské reformy, které se uskutečnily v roce 1918, díky nim bylo umožněno akademické vzdělání také ženám. Milada tedy nastoupila do malířského ateliéru Vojtěcha Hynaise v rámci Akademie výtvarných umění. Zajímavě může působit okolnost, že její otec František, filozof a fyziolog, odmítal vysokoškolské vzdělávání žen, a jediný důvod, proč své dceři toto studium dovolil, byl fakt, že výtvarné umění nepovažoval za plnohodnotnou vědu. Možná i tato skutečnost později definovala jednu z nejvíce důležitých částí jejího díla – zachycení životních příběhů a osudů žen z různých sociálních vrstev. Stejně tak se dá předpokládat, že svůj budoucí úspěch, který jí dokázal zajistit obživu, brala jako satisfakci a vymezení se proti názorům svého otce. Studiuma počáteční tvorba Jedním z nejvýraznějších děl, která vznikla ještě za studia Marešové, byl projekt takzvaného domácího biografu. Ten vznikal během let 1920-1921, přičemž se jednalo o soubor maleb a koláží na skleněných destičkách a plastových fóliích. Takto vytvořila celkem čtyři cykly – Maestro Chimerini: život a dílo, Ritardando (Pohádka o strašném rytíři), Dům smůly (Drama o pěti epochách) a Logr (Kriminelní báseň v obrazech). Ty byly následně promítány a tvořily obrazový doprovod k příběhům, které Marešová vyprávěla v rodinném kruhu. Pozoruhodné bylo především detailní zpracování jednotlivých obrázků, jakožto i použité materiály a barvy, pomocí kterých při následných projekcích dosahovala zajímavých efektů. Některé z obrázků by se daly dokonce považovat za jakési předchůdce moderní komiksové tvorby. Při své studijní cestě po Německu v roce 1922 se setkává s moderním uměním. Zde se začíná projevovat její zájem o nové umělecké směry a následně také tíhnutí k německému expresionismu a "nové věcnosti", uměleckému směru vycházejícímu z expresionismu, dadaismu a surealismu. Jelikož je Marešové velmi blízká tvorba v umělecké zkratce a karikatury, je uchvácena i dílem George Grozse. Dále se pak silně projevuje její zájem o zachycení nevlídné sociální situace a o kritiku doby, takže ji zaujala díla expresionistů Otto Dixe a Käthe Kollwitzové, kterým bylo toto téma také blízké. V rámci studií se náslědně roku 1923 dostává do Paříže, kde navštěvuje přednášky Františka Kupky. Paříž ji velmi okouzlila a probudila v ní touhu o zachycení každodenního městského života. Tak jako se ve své rané tvorbě snažila postihnout Paříž, její obyvatele a atmosféru místa i doby, po návratu domů usilovala o totéž v domácím prostředí, přičemž vzniká velmi zajímavá sonda do života v tehdejšíPraze. Zajímavé kresby jsou také obsaženy v jejím deníku, ve kterém zachycuje život Pařížanů. Propojení témat velkoměstského života a sociální kritiky ji koneckonců provází celým životem. Meziválečná tvorba V roce 1924 se Milada Marešová začíná naplno věnovat kariéře profesionální výtvarnice. Nadále se se zabývá zachycením atmosféry velkoměsta, přičemž se zaměřuje převážně na zalidněná místa, jako jsou parky, stanice metra, bulváry, kavárny atd. Přitom se v jejím díle projevuje jakési zvláštní, melancholické vidění světa. Často lze spatřit rozpor mezi touhou a chutí užít si nové svobody a strachem a nevědomostí, jak s ní naložit. Velkým tématem je také odcizení člověka v prostředí velkoměsta, kdy na jedné straně musí přežívat v každodennírealitě, nicméně nepřestává snít. Její první výstava se konala roku 1925 v Topičově salónu v Praze. Prvního velkého uznání se jí dostalo roku 1930, kdy vystavovala v prestižníAventinské mansaradě v Praze, kde představila svou pozdější tvorbu, ve které upustila od atmosferických výjevů a zaměřila se právě na sociální aspekt. V této době se projevuje její smysl pro karikaturu, zaměřuje se na kritiku manýrů "vyšší" společnosti – Dobročinný bazar (1927), nebo naopak ve zkratce zachycuje život vrstev nižších – Děti na oslech (1928), Ze sirotčince (1929). Jejím velkým tématem bylo také zachycení života žen v meziválečné Evropě. Jelikož tato doba přála novým myšlenkám a emancipaci žen, čehož je sama Marešová důkazem, není divu, že se právě v této oblasti velmi angažuje. Oproti klasické tvorbě mužské části výtvarné obce, která brala ženu jako umělecký objekt nebo ji naopak idealizovala, Marešová se snažila o zachycení reálných žen v běžných situacích – kreslila žebračky, stařeny, těhotné ženy, matky s dcerami. Snažila se vyprávět jejich příběhy spíše než vysloveně kritizovat dobové poměry. Další oblastí, ve které svým způsobem předběhla dobu, je kritika nerovnosti mezi rasami. Po svých dalších návštěvách Paříže tvoří kresby, které ukazují tehdejší pohled na černochy jako na obchodní a zábavní artikl (vystupují v různých estrádách a cirkusech apod.). Také kreslí portréty afrických přistěhovalkyň z francouzských kolonií. Afrika ji osloví natolik, že vytvoří cyklus portrétů/masek, velmi ovlivněný právě rituální stránkou této kultury a jejím magickým aspektem. V období okolo roku 1931 je už Marešová uznávanou ilustrátorkou, která tvoří obrazový doprovod k mnoha dětským knihám. Kreslí také pro Lidové noviny, Pestrý týden, Prager Presse, Ženské listy a České slovo. Nadále tvoří karikatury, ilustruje pohádky, povídky a knihy jak pro děti, tak pro dospělé. Její ilustrace jsou velmi ceněné a často se nachází v bibliofiliích – speciálních, nízkonákladových edicích knih, které jsou doplněny právě unikátními ilustracemi a zpracováním. O její ilustrace mají v této době zájem i největší vydavatelé nízkonákladových tisků – Arne Laurin, František Topič, Josef Portman, Václav Žikeš a O. F. Babler. Současně se začíná čím dál více projevovat její kritické smýšlení, a proto se ve svém díle zaměřuje na periferie měst, chudinské čtvrtě a ghetta, přičemž zachycuje život nejchudších vrstev – dělníků, prostitutek, nezaměstnaných a lidí žijících na sociálním dně společnosti. Lze si tedy všímat posunu v její tvorbě, kdy se od melancholických, atmosferických výjevů z každodenního života běžných obyvatel velkoměsta dostala k zachycení života těch nejnižších vrstev. Je nutno také zmínit její přínos pro divadlo, kdy stvořila scény pro Vinohradské divadlo. Jednalo se o díla Obrácenímistra Rowlingsona aneb Ztracený ráj z roku 1935 či hru Liliom (1940). Dále se podílela na realizaci hry Všudybyl Pam (1937) prvního profesionálního divadla pro děti, při kterém zúročila své zkušenosti z tvorby a ilustrace dětských knih. Válka a osud Milady Marešové Není divu, že Miladu Marešovou jakožto velmi angažovanou umělkyni také zasáhla Mnichovská dohoda. Netrvalo dlouho a jako ilustrátorka se zapojila do činnosti ilegálního časopisu V boj Vojtěcha Preissiga. V roce 1940 byla však zatknuta gestapem a jako člen odboje odsouzena ke dvanácti rokům vězení v káznici ve Waldheimu. I tam však nadále tvořila a ve svých kresbách zachytila život ve vězení – práci, každodenní rutinu, procházky po dvoře, své spoluvězněné a také bachařky, prostřednictvím své typické umělecké zkratky. Ve vězení nakonec strávila tři roky a své vzpomínky vydala v pamětech "Waldheimská Idyla" z roku 1947. Po válce se věnovala především dětské ilustraci. Vstoupila do komunistické strany, ze které však po intervenci vojsk Varšavské smlouvy vystoupila. K malbě se vrátila na počátku 60. let, kdy se vrátila z Číny, a kreslila až do roku 1983, kdy ji však v další práci začala bránit pokročilá fáze Alzheimerovy choroby. V roce 1987 umírá ve své rodné Praze. Odkaz Milady Marešové Milada Marešová je velmi zajímavá postava českých kulturních dějin. Jako autorka byla téměř zapomenuta, ačkoliv se paradoxně jedná o výtvarnici, která se v mnoha oblastech dá považovat za průkopnici. Jednalo se o jednu z prvních žen s akademickým vzděláním u nás. Její počáteční díla, která se vymykala dobové tvorbě českých autorů, i její pozdější příklon k německé nové věcnosti a expresionismu také nebyly zrovna obvyklými rysy meziválečné tvorby v Čechách. Unikatní projekt domácího biografu se dá v jistém smyslu považovat za předchůdce komiksové tvorby, protože se jednotlivé obrázky propojovaly s vyprávěním příběhu a nesloužily pouze jako ilustrace jedné konkrétní scény. V pozdější tvorbě je důležitý sociálně-kritický aspekt její práce, kdy se věnovala tématu nerovnosti pohlaví, ras a jednotlivých vrstev společnosti. Její vliv na divadlo, ilustrace knih a časopisů a tvorba pro děti jsou také významnou složkou jejího díla. Svým životem a činy navíc prokázala morální kredit, díky kterému nelze její odkaz brát jako zanedbatelný.