Juraj Bartusz

Juraj Bartusz (1933) je významný slovenský sochař a intermediální umělec. Svým dílem a svým vlivem přesahuje kontext výhradně slovenského umění, z hlediska jeho působení jej můžeme chápat jako umělce československého, celkový dosah jeho tvorby je středoevropský.  V letech 1954-58 studoval v Praze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru sochařství, nejprve u profesora Josefa Wagnera, poté u profesora Jana Kavana. V letech 1958-61 pokračoval ve studiu sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Karla Pokorného, následně u jeho nástupce profesora Karla Hladíka. V Praze se také seznámil se svojí budoucí ženou; Juraj Bartusz a Mária Bartuszová – též významná a mezinárodně známá sochařka pak od roku 1963 žili a tvořili v Košicích. Od roku 1967 je Juraj Bartusz členem Klubu kontretistů. V letech 1990-1999 byl pedagogem na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, od roku 1999 je vedoucím Ateliéru svobodné kreativity 3D na Fakultě umění Technické univerzity v Košicích, kde jako pedagog působí dodnes. 

Pro Juraje Bartusze je specifické, že se vyjadřuje ve více médích. Vytváří sochy, objekty, instalace, pracuje s počítačem, maluje obrazy i gestické akční kresby. Prolínají se u něj základní, a někdy i protikladné umělecké tendence: najdeme u něj postupy spojené s racionálním konstruktivismem, minimalismem, konkretismem  a kinetismem, vyjadřuje se expresivní akční abstraktní malbou, pracuje s moderními počítačovými technologiemi. Soustředění na umělecký výraz se u něj rozvíjí až do oblasti performativních aktivit, vedle toho ovšem vytváří i konceptuální projekty. Náročné sochařsky monumentální realizace ve veřejném prostoru se u něj střídají s konceptuálně architektonickým či „meta-architektonickým“ projekty či akcemi unikavě krátkodobými a prchavými, někdy až dematerializovanými. Ve svém základním přístupu je avantgardní a modernistický, zároveň však z hlediska rozrůzněnosti médií a uměleckých strategií je v mnohém postmoderní. Jeho přístup i tvorba je tak v plném slova smyslu intermediální. 

Co Bartuszovu tvorbu sjednocuje a nalaďuje na společnou výrazovou a ideovou vlnu, tak aby se jeho výtvarný projev nerozpadl do heterogenní směsi izolovaných prvků? Jednak je to setrvalý zájem o temporalitu, časovou stránku uměleckého procesu i díla. Jednak zájem o společenskou a společensko-kritickou roli umění. Spolu s tím též reflektuje a zpracovává i své subjektivní stavy a názory. Ve všech zmíněných případech se jedná vlastně o procesy, ať už faktické, nebo mentální. Jestliže tedy Juraje Bartusze charakterizujeme primárně jako sochaře, je tím vystižen jeho základní a trvalý zájem o prostorovost a lidskou figuru. Zároveň však v této oblasti již překračuje meze klasicky chápaného figurativního sochařství směrem k více otevřeným experimentálním formám, k abstraktně cítěnému tvarosloví nebo konceptuálně materiálovým akcím.  

Původní figurální základ se tedy v jeho tvorbě prosazuje nikoli jako tradiční statuární forma, ale ve svém dynamickém projevu. Východiskem Bartuszova zájmu o temporalitu je pohyb těla či tělesná akce. Odtud zřejmě vychází jeho zájem o akce vůbec a o jejich gesticko-malířský nebo sochařský záznam. Ať už jde o gesto hodu cihly do řídké, ještě neztuhlé sádry, jehož výsledkem je aktuální zachycení okamžiku pádu tělesa a spontánní vznik plastického tvaru, nebo o tvorbu obrazů v časovém limitu, často v řádu sekund, jež dávají vzniknout souboru rychlých štětcových znaků/gestických stop. Vždy za těmito projekty můžeme vysledovat a vycítit zájem o procesualitu a hybnost. Ta navíc není jen takto doslovně fyzicky přítomná nebo realizovaná, ale má i svůj mentální ekvivalent. Juraj Bartusz vytváří procesy/koncepty, myšlenkové strategie a programy. Ty slouží nejen jako prostředek jeho uměleckého vyjádření, ale obracejí se i na nás, na diváky. Vybízejí nás k aktivní účasti, k aktivnímu pozorování a ke změně našeho mentálního nastavení. Jsme tak vtaženi do prostoru, v němž se realizuje pohyb těla i mysli.  

Sledujeme-li tvorbu Juraje Bartusze v historickém přehledu, vidíme, že již v 60. a 70. letech se v jeho dílech redukovaná figurace – jak ji např. můžeme vidět v díle Kosmická brána z roku 1973 – propojuje s konstruktivním tvaroslovím, které dostává až abstraktně tvarové vyznění. Příkladem toho sochařského reduktivismu je pak např. Bílé horizontální vrstvení, 1968. Barthusz uvažuje i o možnostech vnitřního pohybu a podmínkách proměnlivého uspořádání skulpturální formy. Tomuto pojetí odpovídá např. jeho Časoprostorová plastika z roku 1976 či Rotační plastika z roku 1976. V těchto dílech také zároveň zkoumá nové přístupy založené na počítačovém tvarování. Objekty z aluminia, respektive jejich křivky nechává vznikat za pomoci počítačového programu. Sám k tomu říká: „Počítač vypočítal množství různých křivek a pro další postup jsem zvolil jednu z nich, náhodou, podle čísla pořadí, bez vizuální inspekce jejího tvaru. Cílem bylo eliminovat subjektivní výběr křivky. [… ] Celý proces tvorby artefaktu připomínal práci konstruktéra a projekt byl vytvořený tak, aby podobné artefakty mohl podle něho vytvořit kdokoliv.“ 

V 80. letech Juraj Bartusz naopak zdůrazňuje expresivní pojetí tvaru a výraznou práci s hmotou, přichází k experimentům s expresívní autorskou gestikou a spontánností. Bartusz už hmotu neztvárňuje v tradičním duchu, již ji nemodeluje, ale nechává ji promlouvat v její syrovosti a materialitě. S tím souvisí i důraz na akci a její časové podmínění, vznikají tak např. série cihel vhazovaných do tuhnoucí sádry (1980, 1982). Razance autorského gesta a princip neustálého výzkumu umělecké tvorby, tj. neustálé definice a redefinice toho co umění je nebo může být, ústí do mnoha intermediálních výstupů v malbě, grafice, kresbě, akcích, objektech, akcích ale i v experimentální hudbě.

Juraj Bartusz je školením sochař, jeho naturel, jeho nekompromisnost a živelnost jej ovšem neustále vedou  do dosud nedefinovaného prostoru, k novým výzvám a podnětům. V tom je umělcem stále inspirativním a aktuálním.   

Zúčastnil se mnoha individuálních i skupinových výstav, z autorských lze zmínit lze například: 1973-74, Juraj Bartusz: Sochy, Východoslovenská galéria, Košice; 1991, Juraj Bartusz: Sondy, Slovenská národná galéria, Bratislava; 1992, Juraj Bartusz: Retrospektíva, Galéria Júliusa Jakobyho, Košice; 1992, Juraj Bartusz: Retrospektíva, Považská galéria umenia v Žiline; 2000 Juraj Bartusz: Videoumenie, inštalácia, performancia, Městská galerie, Plzeň; 2010, Juraj Bartusz: Gestá / gestures / body / sekundy / seconds, Esterházyho palác, Bratislava. 

Ze skupinových výstav lze pak zmínit např.: 1969, Klub konkretistu Cecoslovacchia, Studio di Informazione Estetica, Turín;  1985, Le Salon des Nations a Paris, Centre International d´Art Contemporain, Paříž; 1990, Slowakische Kunst heute, Slovenská národná galéria, Bratislava; 1991, Umění akce, Mánes, Praha; 1994, Minisalon, Courtyard Gallery, New York City; 2001, Contemporary Slovak Fine Art 1960 – 2000 from the First Slovak Investment Group´s Collection, Danubiana Meulensteen Art Museum, Bratislava; 2008-09, Slovenský obraz (anti-obraz): 20. století ve slovenském výtvarném umění, Jízdárna Pražského hradu, Praha; 2011, SEFO Středoevropské fórum Olomouc IV: Slovensko. Slovenské umění ze sbírek Muzea umění Olomouc, Muzeum umění Olomouc; 2016, XXL pohledů na současné slovenské výtvarné umění, Galerie Středočeského kraje (GASK), Kutná Hora; 2017 Ako doma: Modelová situácia slovenského sochárstva 20. a 21. storočia, Dom umenia / Kunsthalle Bratislava (Slovenské centrum vizuálnych umení), Bratislava; 2017-18, ČS koncept 70. let / CS Conceptual Art of the 70s, Fait Gallery, Brno. 

Díla Juraje Bartusze je zastoupené v mnoha soukromých i veřejných sbírkách, např.: Albertina Vídeň, Kassák Lajos Emlékmúzeum Budapešť, Národní galerie v Praze, Galerie der Stadt Esslingen, SNG v Bratislavě, Východoslovenská galerie v Košicích, sbírky Prvej slovenskej investičnej skupiny a. s., Stredoslovenská galéria v Banské Bystrici a další.